P. Václav Mrtvý, troubecký rodák

P. Václav Mrtvý patří mezi první české salesiány. Narodil se 1. října 1907 v Troubkách jako čtvrté dítě Josefa Mrtvého, domkaře v Troubkách a Anny Mrtvé, pocházející z Břestu u Kroměříže. V Přerově studoval gymnázium. Když roku 1925 skončil šestou třídu, dověděl se, že Dr. Štancl chystá výpravu hochů do Itálie, kde se mají připravit, aby se stali salesiány. Přihlásil se a odjel v září roku 1925 s výpravou, ve které bylo 16 hochů. Do Itálie je vezl polešovický kaplan P. Suchánek. Jeli do Perozy Argentiny pod Alpami, kde byl ústav, ve kterém se už připravovali od loňského roku chlapci, kteří přijeli do Itálie v první výpravě.

Václav měl za sebou šestou třídu gymnázia, a proto byl už po ročním pobytu v Peroze přijat do noviciátu ve Villa Moglia. Zde složil 18. září 1927 první sliby. Odešel do filozofického studentátu do Turína na Valsalice. Po roce se vrátil spolu s P. Ignácem Stuchlým na Moravu. P. Stuchlý inicioval z ciziny koupi prostor pro nové české salesiány, a to klášter od sester Neposkvrněného Početí ve Fryštáku. 28. září 1927 sem s ním dorazilo z italské Perozy 17 chlapců a 3 salesiáni, včetně Václava Mrtvého. Ve Fryštáku tak bylo zahájeno první české salesiánské dílo. Šlo o chlapeckou střední školu s internátem, která připravovala budoucí salesiány. Václav byl prozíravý a odvážný, měl velkou důvěru v Prozřetelnost, byl výborným hudebníkem a zpěvákem. Jako asistent ve Fryštáku založil první salesiánskou kapelu u nás. Byl upřímný, radostný, společenský, občas výbušný, ale dobrák, dobrosrdečný Hanák. Během této doby se Václav stihl připravit na maturitu, kterou složil na gymnáziu v Přerově v roce 1930. Téhož roku složil věčné řádové sliby a byl poslán studovat teologii do Turína. 8. července 1934 byl v Turíně vysvěcen na kněze a 22. července 1934 měl v Troubkách primiční mši svatou.

Po vysvěcení se stal v nově otevřeném studentátu v Ostravě školním rádcem. V roce 1935, kdy byl P. Ignác Stuchlý jmenován inspektorem nově vzniklé československé inspektorie, stává se P. Václav ředitelem ve Fryštáku. Řídil ústav až do jeho zabrání německými okupanty v září 1943, kteří zde našli místo pro mládež z vybombardovaných německých měst. Jeho vedením prošla většina pozdějších salesiánů. V r. 1944 je jmenován ředitelem v domově pro učně a studenty v Ostravě. Po zabrání ústavu, kde byli v posledním roce také klerici z Ostravy, zůstal dále jako ředitel s bohoslovci na fryštácké faře. V posledním roce války přešel opět jako ředitel do Ostravy a zůstal zde až do roku 1947. Byl prvním ředitelem učňovského domova, který byl v ostravském domě po válce otevřen.

Když se v roce 1947 otevřel filosofický studentát v Přestavlkách, přestěhovali se tam klerici z Ořechova a ořechovský dům dostal nové určení. Stal se pobočkou Fryštáku s tercií a kvartou. Ředitelem tu byl jmenován P. Václav. Po roce ho vystřídal P. Polák. Otec Mrtvý si šel odpočinout do Přestavlk jako zpovědník kleriků. Ještě netušil, co ho čeká, i když únorový puč v roce 1948 nevěstil nic dobrého.

Po válce pracoval na pražské nunciatuře jako tlumočník salesián P. Alois Zmrzlík. V roce 1949 začal ostrý postup režimu proti církvi. P. Zmrzlík se stal jednou z prvních obětí perzekuce. Byl zatčen. Nunciatura prosila, aby ho někdo ze salesiánů nahradil. Pan inspektor to navrhl P. Václavovi. Ten projevil svou statečnost a oddanost svatému Stolci. Přijal toto poslání s vědomím, co riskuje. Nedalo to na sebe dlouho čekat. 15. března 1950 byl Václav vylákán z nunciatury a zatčen.

Byl podroben nelidskému utrpení při výsleších a pak zařazen do „monstrprocesu“ s příslušníky církevní hierarchie, ve kterém byl biskup Zela, opat Opasek, opat Jarolímek a další, pražští kanovníci a jiní hodnostáři. P. Václav Mrtvý byl odsouzen na 15 let za údajné vyzvědačství a velezradu. Celý proces byl vykonstruován a obžalovaní donuceni fyzickým i psychickým nátlakem vypovídat podle předem připraveného a naučeného scénáře. P. Mrtvý později sdělil, že některé spolu odsouzené do té doby znal jen podle jména.

Ve vězení se projevila jeho neotřesitelná víra a statečnost. Dovedl si v nejtěžších chvílích zachovat veselou mysl a být oporou druhým. Stále se něčím zabýval. Svou houževnatostí a pílí se naučil maďarsky z maďarských novin, které do věznice ve Valdicích chodily. Ochotně pomáhal a učil cizí řeči ty, kteří o to požádali, pokud vydrželi jeho tempo a požadavky. Samozřejmě to bylo tajně, jinak to bylo zakázané a stíhalo se korekcí. Vůči režimu byl naprosto nekompromisní a dostával se do konfliktu s vedením a byl často v korekci. Prošel mnoha věznicemi. Před amnestií v roce 1960 byl ve Valdicích, na brusírně, kde byla většina tehdy uvězněných salesiánů, pro které byl povzbuzením a oporou. Z amnestie byl vyloučen a odpykal si celých 15 let do poslední hodiny.

Po propuštění v roce 1965 bydlel v Praze a pracoval v Pragovce ve Vysočanech, kde byl také zaměstnán jeho synovec P. Vincenc Mrtvý. V roce 1968, když byla v období „pražského jara“ provedena revize nejkřiklavějších nespravedlivých rozsudků, byl rehabilitován. Původní rozsudek byl zcela zrušen. Avšak když se začala uplatňovat „normalizace“, byl na žádost prokuratury rehabilitační rozsudek zrušen, a znovu potvrzen původní rozsudek. Pokud byl P. Václav v Praze, ochotně zval pražské spolubratry při různých příležitostech a hostil svou specialitou „pasta sciuta neapolitana“. Ochotně také učil latině, např. pozdějšího provinciála P. Beneše, který se v té době připravoval na kněžství. Po odchodu do důchodu přijal otec Václav nabídku sester Boromejek a odešel do jejich domu v Plavči u Znojma. Zde sestrám sloužil jako duchovní správce. Projevila se však u něj zákeřná choroba, rakovina, které 28. července 1977 podlehl. Byl pochován v rodných Troubkách.

P. Václav Mrtvý byl příkladný spolubratr. Miloval Pannu Marii a Dona Boska, jehož dílu zasvětil celý život. Měl neochvějnou víru, která mu pomohla udržet veselou mysl i v nejhorších podmínkách vězení. Byl velmi skromný. O svém utrpení ve vězení nerad mluvil. Spolubratři se o tom dovídali jen z náhodných narážek anebo od těch, kteří toto utrpení prožívali spolu s ním. Jeho oběť i oběti ostatních vězněných spolubratří pomohly českému dílu přežít dobu temna a rozvinout nový život po obnovení legální činnosti v roce 1990.                           Podle stránek www.sbd.cz připravila Alena Pizúrová 

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: