Jen tak ve stručnosti

Moji milovaní!

     Děkuji Pánu Bohu i Vám všem za těch sedmnáct let, které jsem mohl v Přerově prožít. Děkuji Pánu Bohu i Vám všem za ty poslední dva měsíce, kdy se vše ukázalo ještě silněji, jasněji, krásněji a kdy jsem se odvážil nazvat Vás mými milovanými…

     Někteří jsme si povzdechli: Proč jsme takto úžasně neprožívali celých sedmnáct let? Každou bohoslužbu, každé setkání, každý rozhovor? Tuším odpověď, že jsme nebyli připraveni, že jsme nedorostli. Tuším odpověď, že bez toho loučení by se neotevřeli tak doširoka brány našich srdcí. Tuším odpověď, že tolik štěstí bychom neunesli. Aspoň pro mne uprostřed vší té bolesti, slz a truchlení posledních dvou měsíců bylo tolik štěstí, že jsem ho ani svým rozumem ani svým srdcem nemohl všechno pobrat. Naštěstí mi zásoba štěstí zůstala ve Vašich napsaných slovech a vím, že se k nim budu vracet ve chvílích těžkých, ve chvílích pochybností a ve chvílích, kdy zatoužím pocítit znovu tu velikou lásku, kterou prožívám právě teď.

     Někteří poznali hned, že mé kázání při rozlučkové mši svaté bylo vlastně vyznáním lásky. Někomu to možná došlo až později. Někteří možná dosud kroutí hlavou: Že by ten náš děkan nebyl přece jen takový tvrdý, jak se zdálo? Všechno má svůj čas a kdy jindy prožít a vyslovit vyznání lásky, než v úzkosti chvíle, že se vidíme naposled? Co je důležitějšího si říct? Ano, lásku bychom měli poznat i beze slov, ale pokud má zaznít poslední slovo, kéž je to to jediné: „Miluji!“ Děkuji těm, kteří mi svojí láskou, úctou a důvěrou pomohli k tomu, abych to posvátné slovo mohl vyslovit nahlas a s jistotou, že je pravdivé a skutečné. Byl jsem šťastný, že to mohu říct, že to mohu cítit, že to je podstata mého poslání.

     Ano, každé vyznání lásky je riskantní. Tak se mohlo stát, že někomu to přijde směšné a přehnané, ale počítám, že takoví ani na rozlučku nepřišli. Naopak pro některé to bylo to nejkrásnější, co mohli uslyšet, a pro ně jsem svá slova říkal a jim je daroval. Těm, s kterými prožíváme lásku vzájemnou. A pak je možná většina těch, kdo si přitom v duchu říkají: Kéž bych něco takového také cítil! Kéž bych něco takového také prožíval! Kéž bych to jednou zažil i já! Pro ně kéž je mé vyznání povzbuzení, že láska existuje, že ji můžeme potkat, že ji můžeme zakoušet. A nejen tu lidskou, ale také tu Boží.

     Vím, že to s tou lidskou láskou je složitější. Třeba ten těžký úkol skloubit dohromady pravdu s láskou. Jak neublížit vzájemné lásce, když je třeba říct nepříjemnou pravdu? Nebo jak milovat druhého, když má své chyby, špatné vlastnosti i hříchy? Jak láskou druhého nezhýčkat, ale naopak mu pomoci k lidskému růstu? Jak to udělat, aby naše láska nevyhasla? Jak správně prožívat různé lásky mého života? Těch úskalí je tolik.

     Všechno nejspíš začíná u prvního tajemství lásky: Dar být milován. Jak může člověk milovat, pokud sám nezakusil lásku? Pravá láska je dar, tu jinak nezískáme. Člověk si může získat obdiv, popularitu, důležitost, zásluhy, vděčnost atd., ale pravá láska je o něčem jiném. Ta miluje člověka pro něho samého „bez důvodu“. Tak by měli rodiče milovat své děti, tak nás miluje Bůh. Je-li láska podmíněna tím, jak se kdo chová a jaký je, tak to ještě není ta pravá. Jsou lidé, kteří takto žijí s postojem „budu milován, když…“ a s neustálou úzkostí, jsou-li dost hodni lásky druhých či Boha. Kdo zakusí lásku bez podmínek, pochopí, že vše je jinak. Láska je dar. Jsme požehnaní, pokud se nám ho dostalo. Můžeme být požehnáním pro druhé, pokud takovou lásku dokážeme dát. Vím, že to nejde snadno, ale milujme aspoň tak, jak toho jsme schopni.

     V posledních dnech mi více došlo druhé tajemství lásky: Vzájemnost. Jednostranná láska moc nevyroste. Jen ve vzájemném vztahu lásky může naše láska růst, sílit a postupně se stát tou láskou, která vše vydrží, všechno překoná a nikdy neskončí. Jen díky Vám, farníkům, kteří mne máte rádi, jsem mohl v lásce růst. A doufám, že naopak zase moje láska k Vám pomohla k růstu Vaší lásky. Kéž tato zkušenost vzájemnosti lidské lásky nás vede k lepšímu pochopení vztahu lásky s Bohem samotným. Někteří věřící, když přemýšlí o lásce k Bohu, o kterou se snaží a usilují, tak bohužel přemýšlí pouze o té lásce své. Miluji Boha dostatečně? Je u mne Bůh na prvním místě? Jak Ho mám milovat víc? Jenže bez zkušenosti a poznání lásky Boží, bez prožívání vzájemnosti v lásce s Ním, nemůže nikdy naše láska přerůst hranice našeho já. Láska není můj náboženský výkon. Láska je vzájemný vztah, ve kterém je láska Boží neméně důležitá jako ta moje. Vlastně přesně řečeno ta Boží je nesrovnatelně mnohem důležitější a naše láska je jen mlhavý odraz lásky Boha.

     Ještě jedno tajemství lásky mne napadá: Láska je víra. S obrovskou radostí a vděčností jsem přijímal poděkování řady farníků a byl jsem šťastný, když mi děkovali za moji lásku k nim. Přitom jsem si uvědomil, že to nejsou všichni. Někteří moji lásku neuviděli. Někteří ji poznali až ve chvíli mého loučení. To je mi líto, asi jsem měl být laskavější, otevřenější… Přitom ale všichni slyšeli ta stejná kázání, žili jsme spolu tolik let ve stejné farnosti… Někteří pochopili a poznali, jiní ne. Tak mi došlo, že v lásku je třeba uvěřit a věřit. Láska se totiž nedá dokázat, ani slovy, ani skutky. Samozřejmě slova mohou vyjadřovat lásku, skutky ji mají potvrzovat, ale nejsou to důkazy. Lásce člověk musí uvěřit. To může být těžké, zvláště když se zdá, že to, co vidí oči, lásce odporuje. Jenže správně vidíme jen srdcem, jen vírou.

    Neuvěřit v lásku jednoho faráře není žádné neštěstí. Člověk může uvěřit lásce jiného kněze, lásce svých blízkých, možná proto Bůh stvořil tolik lidí, abychom si každý mohli najít aspoň jednoho, jehož lásce uvěříme. Ale Bůh je jenom jeden. Uvěřit v Boží lásku je věc života a smrti. Nejen nevěřící se občas dožadují: Dokaž mi, že Bůh je. Ukaž mi Boha. Jak Ho mohu uvidět? Dokaž mi, že to s lidmi myslí dobře. Jak nás Bůh může milovat, když… Na otázky můžeme odpovídat, ale lásku Boží (a to je to, o co tu ve skutečnosti jde) dokázat, vysvětlit ani ukázat nemůžeme. Lásce Boží můžeme jen uvěřit a věřit. Kéž by nás zkušenost pravé lidské lásky naučila lásce věřit. K tomu je nám dán čas našeho života. Skrze lidskou lásku dojít k lásce Boží, v které pak dojde naplnění, promění a dokonalosti naše lidské „Miluji!“.

     Tak jsem nestihl napsat o všech těch opravách, budování, akcích a aktivitách, které se podařily za uplynulých sedmnáct let v našich farnostech. Také za ně děkuji a děkuji těm, kdo se na nich jakkoliv podíleli a podílejí.

     Jenže když mi zůstala poslední stránka, poslední slovo v našem časopise, tak jsem toužil napsat o tom nejdůležitějším. Bohužel jen pár poznámek, jen trochu naznačit, jen ještě jednou povzbudit. Abychom se svým životem připravovali na tu rozhodující Boží otázku: Co tu děláš? A kéž bychom mohli pravdivě odpovědět: Miluji!                           P. Pavel Hofírek

Ostatní třídění: 
Druhy obsahu: