Vzpomínka na srpen 1968

Když mi bylo 10 roků, bydlela jsem s rodiči v „domkách“. Byly to čtyři řady přízemních domů a každý měl svou zahrádku. Celý tento komplex domů byl ohrazen zídkou a mezi tím byly dvory. Brány ústily na cestu ke kasárnám. Cesta, která vedla od železničního podjezdu, se v místě vchodu do kasáren s branou do prvního dvora rozdělovala a vedla do Troubek, a  ta druhá do Bochoře. Mezi těmito cestami byly naše „domky“. Bylo brzy ráno 21. srpna, když se nám začalo všechno v domě otřásat, ale nebyl to známý zvuk nadzvukových letadel, ale strašný rachot na kamenité cestě. Maminka vyběhla ven a já za ní, běžely jsme ke kasárnám, když tu najednou vidíme jeden tank za druhým rychlou jízdou se točit kolem domů od Bochoře. Tanky po kamenité dlažbě klouzaly, a proto ten rachot, a najížděly přímo do kasáren. A tam byl strašný ruch, ale moje oči spočinuly na té hrůze na cestě a na té spoustě tanků, kterým se otáčela hlaveň. Lidé se utíkali schovat a já jsem celá rozrušená musela jít také. Proč to píši? V této době jsem už věděla o svobodě, vraceli se zavření kněží. Viděla jsem plný kostel lidí a P. Složila, jak mluví od ambonu o tom, co ve vězení vytrpěl a přitom plakal. A já, která jsem stála v tom davu, jsem viděla muže i ženy, stojící kolem mne plakat nad hrůzou, kterou přinesl komunismus. Byl to okamžik, kdy poznáváte dobro a zlo, a nebojíte se nad tím přemýšlet, a také nikdy na něj nezapomenete.

Liba Calábková

Ostatní třídění: 
Zaměření: 
Druhy obsahu: